Mizerny obchod
Čekám na Shikuna. Měl přijít už před hodinou. Když má japonec hodinu spoždění, je najisto mrtvý. Ale stejně čekám. Nemám co jiného na práci. Bez něj se z místa nepohnu a kdyby mě tady nezastihl, myslel by si to, co teď já o něm. Taky by čekal. Ale určitě ne hodinu. Pohled z okna mi žádnou útěchu nepřinese. Pořídili jsme si dům na hlavní ulici. Pod svícnem je největší tma. A tady, dva bloky od ochranného pásma, jsme nejblíž svícnu, jak jen můžeme. Blíž už bydlí jen úplní magoři. Od okraje ochranné zóny je to k úpatí Evropské věže přesně sto metrů. Nejlépe hlídaných sto metrů ve Městě. Malý japonec pořád nikde, má pět a šedesát minut spoždění. Japonce tady nikdo nemá rád, mohli ho cestou jednoduše bodnout do zad a obrat ho o dva tisíce yenů, na které teď čekám. Dva tisíce bych vydělal, ale ne tak rychle, jak potřebuju. Čas tady hraje proti mě a hraje zatraceně tvrdě. A Shikun nikde. Pomalu začínám mít japonce taky nerad. K protějšímu domu je to dvacet metrů, takže ulice vypadá poloprázdná. Přesto tady musí být stovka lidí, člověk je vidí, aniž by se musel moc vyklonit z okna. Tohle jediné jsme nezatloukli řasoplastovými deskami, právě kvůli výhledu. Když se jeden přeci jen vykloní, vidí věže. Ale nerad tím směrem koukám. Jako všichni ve Městě. Věže jsou kolos, sahající kilometr a půl nad zem. Tedy, tak vysoká je jen centrální věž. Kolem ni je šest vysokých pouze kilometr a nějaké drobné. Prý se někdo z města kdysi dostal až nahoru, ale nevěřím tomu. Podle mě to nejde. Z hladkých, černých, pohyblivými pancíři pokrytých monolitů sálá chlad. Uvnitř prý žijí lidé. Ale mě osobně se tomu nechce moc věřit. Projdu do chodby a zamířím k rohu, kde jsme do stropu vymlátili otvor a vybavili ho žebříkem. Je z lidských stehenních kostí a musím říct, že když po něm lezu, myslím na bývalé majitele těchto femurů. Nikoho z nich jsem osobně neznal, kosti jsme vytahali z kanálů, ale stejně, občas mám pocit, jako bych při té cestě vzhůru vnímal i jiné, než vlastní myšlenky. Jakmile stojíte na střeše některé z budov, pohledu na věže, stojící v přesném středu Města, se neubráníte. A cítíte se malí. Většina lidí tvrdí, že to tak je schválně, aby se obyčejní lidé dole báli. Strach prý znamená poslušnost. Nemyslím. Já se bojím neustále a nikdy jsem si nevšiml, že bych byl něčemu poslušný. Leckdy se mi ty špatné věci dělaly lépe, právě pro ten strach. Myslím, že ten, kdo to navrhoval, měl nějaký záměr. Uvnitř prý žijí lidé, takže se jich tam musí vlézt velká spousta. A hromady odpadu u jejich pat jsou produktem výrobního procesu, to náhodou poznám. Já myslím, že uvnitř jsou továrny a lidé, kteří je obsluhují. A samozřejmě vládci. A Policie. Věřte mi, že na to velké P tady dole nikdo nezapomíná. Rozhlédnu se opačným směrem, směrem k okraji. A ke Zdi. Ale nevidím ji. Věčné rudé šero a prach, zvířený lidmi, snížil viditelnost na nějaký kilometr, občas dva. To nestačí ani náhodou. Ale mě to teď stačit bude. Podél okraje našeho domu si prohlédnu, co se děje kolem. Odsud je dobrý přehled a kolem okrajů máme nachystané kusy betonu. Z třetího patra je to dost na zabetonování mozku. Svět se s nikým nemazlí. Ale dnes je klid, nikde nikdo. Ani Shikun. Vím, že ho vyhostili z věže, ale nikdy mi o tom neřekl. Ani nemohl, přišel o jazyk. Takže se neptám. Stejně mě to nezajímá, do žádné z Věží se nikdy nepodívám. V dálce něco vidím. Někoho. Podle chůze a zakryté hlavy by to mohl být on. Ale na to, jaké má spoždění, jde pomalu. Bez dalekohledu nic nevidím, ale stejně je daleko. Pokud to není on... Může to být kdokoli. Sice mi trnou nohy, jak mám chuť vyrazit dolů, ale trocha ostražitosti nikdy nikoho nezabila. Tak čekám. Je to čím dál těžší, až mám nakonec jistotu. Je to on. Vyrazím k otvoru, slezu po žebříku, hlavou mi bleskne myšlenka na právě narozené dítě, ještě je od krve a celé modré, v rohu místnosti popadnu pistoli a na cestě ze schodů ji schovám za opasek, přehodím přes ni svetr. Druhé schody a chodba ven. Shikun je dvacet metrů od domu, když mě spatří, usměje se a padne na tvář. Lidé, kteří mu doteď nevěnovali pozornost, instinktivně změní svou trasu, aby se "mrtvole" vyhnuli. Ve tvářích se jim ale nezmění vůbec nic. Projdu mezi nimi a pokleknu k němu. To už se otočil na bok. Úkosem zahlédnu chlápka v kápi do obličeje. Hrobník. Ještě ne, zmetku prokletý, ještě ne. Trvá to jen chvíli, než je Shikun v domě. Je malý a lehký. Navíc lehčí o litr krve, kterou ztratil. Někdo ho jednoduše bodl nožem do zad, ale neobral ho o ty peníze. Shikun možná není silný, rychlý ani odolný, ale myslí mu to. z gest, kterými mi odpovídá, jsem pochopil, že ve věžích pracoval v továrně. A přesně to jsme spolu začali dělat. Ve sklepě máme dílnu a vyrábíme věci. Dva tisíce, o kterých mi nehodlal říct, kam je ukryl před zlodějem, byly právě na splacení souástek, které jsme si museli nechat propašovat z Věže. Tedy, byla to jen jedna součástka. Kdyby nám ten dotyčný nedlužil službičku a pokud by ta součástka nebyla té nejnižší sorty, stálo by to stokrát víc. Bez nadsázky. Shikun omdlel. V duchu jsem se musel poklonit, že až teď. Tihle japonci. Kdyby měli umřít, nejprve splní zadanou práci. Sáhl jsem do ruksaku a vylovil z něj vak s naší medikální zásobou. Jeho ránu tři centimetry pod ledvinou jsem už přestříkal tekutým obvazem, ale na tyhle rány člověk obvykle zemře za týden či dva, až se o svoje přihlásí otrava krve. Takže antibiotika a ještě něco, čemu se říká šíč (málokdo to umí vyslovit) a způsobuje urychlení regenerace buněk. Taky hodně drahé, ale co bych neudělal pro kamaráda. Při myšlence, že místo těch dvou tisíc jsem mohl dát tuhle brašnu a ještě bych dostal na zpět jsem se ani nezadrhl. Ne, že by pro mě člověk nebyl víc, než peníze, ale Shikun byl z nás dvou ten lepší mechanik. Potřeboval jsem ho. Příště vyzvednu zásilku já. Neměl jsem mu dovolit, aby tam šel. Japonci opravdu nejsou oblíbení. Zatímco spal, rozhodl jsem se rovnou odnést ty peníze, kam bylo třeba. Nebylo to daleko, hlavní ulicí a na dvanácté zahnout do úzké ulice, pár kroků a už mi cestu zastoupí doteď nehybně ležící žebrák. Na žebráka je ale dobře ozbrojen, krátký samopal MP7 s krátkým zásobníkem se mu houpe tak, aby nebyl vidět zezhora. "Jdu za Matrixem, splátka úvěru" řeknu a bezdomovec mě přejede pohledem. Vím, že o mojí pistoli věděl, sotva jsem vstoupil do uličky. Má na to smysl, nikdo neví, jak to dělá. Nicméně mi ji nevzal. Proč taky. Věděl taky, že mám jen zásobník ve zbrani a v něm šest nábojů. Víc jich nemám. S tím moc škody nenadělám. A pak, znal mě. V domě Matrixova gangu pašeráků to vypadalo jako vždy. Stěny nebyly vidět pod množstvím věcí, ale já vím, že to opravdu cenné se tady jen zaeviduje. A pak šup na místo, o kom nemá nikdo ani ponětí. Po schodech nahoru, a ještě jednou. V jeho pracovně je prázdno, je tady jen stůl, dvě židle a kartoteční skříň. Matrix sedí na stole, na něm sedí číňanka a jsou v nejlepším. Pokud to číňanka nehraje, napadne mě nevhodně. Matrix si mě nevšimne, čínská dívka (děvka?) ano. Prst před pusu, chápavě přikývne. Odstoupím zpět do chodby a očima se střetnu s mužem, o kterém vím, že je Matrixův poradce, zástupce, účetní a tak dále. Tázavě nadzdvihnu obočí. "Už dvakrát se ho pokusila zabít děvka" prozradí šeptem. Přikývnu a náš nadějný rozhovor skončí. Za chvíli skončí i Matrix. Buď se neudělal, nebo nepokládal za nutné dávat to světu najevo nějakým hlasovým výstupem. Když se kolem mě prosmýkne polonahá kurtizána, napočítám do sedmi a vstoupím. Matrix tak má čas, aby schoval přirození do temnot kalhot. "Neseš?" zeptá se a ukáže prstem na židli. Přikývnu, sednu si. Bílého fleku v rohu stolu si nevšímám. Párkrát jsem sex zažil a jeho následky znám. Svazek bankovek položím na stůl. Matrix je sebere a přes moje rameno je hodí svému zástupci. "Musím říct, že ten systém triangulátorů funguje skvěle. A jak se vám jinak daří, pánové?" zeptá se konverzačně. Je to starší, černovlasý muž, na hlavě ježek, výrazné čelo, dlouhý krk a bledé tělo. Rodilý evropan, ale komu na tom záleží. "Shikuna dneska někdo napadl. Asi kvůli těm penězům. Přežije to, doufám, ale..." "...těžko nám řekne, kdo to byl." Matrix si protáhne záda, zakřupe to. "Tak nějak. Ale to se tebe netýká, ne?" zeptám se nevinně. Napadlo mě to jen okrajem vědomí, ale co když někdo ví, že Matrixovi dodávám techniku, aby mu jeho kšefty šlapaly? Konkurence v ruské nebo čínské čtvrti? Možná, peníze Shikun vyzvedával v čínské. Proto tam taky chtěl jít, prý se mezi číňany ztratí. "Ne, nejspíš ne. Ještě něco? Obědnávka?" "Ani ne, ale ozvu se. Musím zpátky, zjistit, jak na tom je." Za chvíli jsem doma. Koutkem oka ale zachytím pohyb v uličce a dívám se tím směrem. Postava v kápi zaleze za roh. Je to ten samý hrobník. Za rohem vidím, jak otevírá poklop kanalizace. Shikun sedí opřený o zeď, doširoka otevřené oči a ruce křečovitě zaťaté. Je mrtvý, to vidím i z dálky. "Počkej" řeknu. S hrobníkem se prý nemá člověk bavit, protože hrobník si ho pak zapamatuje a příjde si pro něj. "Chci se na něj podívat" pokračuju a hrobník mi kývne. Sálá z něj ten samý chlad jako z věží a když stojí, jsou naprosto tiší. Když jsem kolem prošel, zachytil jsem jeho tvář. Byla bílá jako křída a oči měl studené jako dva kusy tuhého hélia. Shikunovi někdo otevřel břicho a hruď. Nejspíš nožem. Asi si chtěl být jist, že to tentokrát výjde. Nebo si všiml, čím jsem ho léčil a došlo mu, že malé zranění by se mohlo zacelit. Srdce bylo přepůlené na dvě poloviny. To žádná droga nenapraví. A asi ani magie. "Můžeš" řeknu a odstoupím. Hrobník tělo vezme a stáhne do antracitově temné tmy v otvoru do kanalizace. Ozve se tupá rána, asi jako když vám na zem upadne kus těsta. Hrobník rutinovaně poklop nasadí na otvor a odchází pryč. A já se cítím trochu nesvůj. Dům prohledali od sklepa po střechu. V dílně nic neudělali, ale bez Shikuna možná nepokryju náklady. Ať tak nebo tak, stejně mě nejspíš brzy někdo oddělá. Ale pokud ne... Opět stojím ve sklepě před stolem, na kterém jsme rýsovali naše koncepty. Teď je prázdný. Dívám se na něj a přemýšlím. V přemýšlení mi pomáhá flaška něčeho, čemu se sice říká alkohol, ale kromě účinků s tím nemá moc společného. První myšlenka, zda mi bude Chikun chybět. Docela ano, už jen proto, že ve Městě je japonec skutečná rarita. Navíc byl mnohem lepší mechanik. Takže ano, bude mi chybět. Druhá myšlenka, je třeba začít něco dělat. Ale nejprve dopiju tuhle lahev. Pak se mi vybaví náš žebřík a vzpomenu si na Shikuna. Mohla to být i jeho stehenní kost. U západní brány jsou prý nepohřbené kosti, které kvílí s větrem a šeptají těm, kdo se přiblíží. Hned zítra ty kosti vrátím. A to je moje poslední myšlenka. Než mě alkohol uspí a čepel zabijáka odešle do temnot. Kdybych otevřel oči a spatřil jeho tvář, zjistil bych, že ji znám. A nepřekvapilo by mě to.
Čekám na Shikuna. Měl přijít už před hodinou. Když má japonec hodinu spoždění, je najisto mrtvý. Ale stejně čekám. Nemám co jiného na práci. Bez něj se z místa nepohnu a kdyby mě tady nezastihl, myslel by si to, co teď já o něm. Taky by čekal. Ale určitě ne hodinu. Pohled z okna mi žádnou útěchu nepřinese. Pořídili jsme si dům na hlavní ulici. Pod svícnem je největší tma. A tady, dva bloky od ochranného pásma, jsme nejblíž svícnu, jak jen můžeme. Blíž už bydlí jen úplní magoři. Od okraje ochranné zóny je to k úpatí Evropské věže přesně sto metrů. Nejlépe hlídaných sto metrů ve Městě. Malý japonec pořád nikde, má pět a šedesát minut spoždění. Japonce tady nikdo nemá rád, mohli ho cestou jednoduše bodnout do zad a obrat ho o dva tisíce yenů, na které teď čekám. Dva tisíce bych vydělal, ale ne tak rychle, jak potřebuju. Čas tady hraje proti mě a hraje zatraceně tvrdě. A Shikun nikde. Pomalu začínám mít japonce taky nerad. K protějšímu domu je to dvacet metrů, takže ulice vypadá poloprázdná. Přesto tady musí být stovka lidí, člověk je vidí, aniž by se musel moc vyklonit z okna. Tohle jediné jsme nezatloukli řasoplastovými deskami, právě kvůli výhledu. Když se jeden přeci jen vykloní, vidí věže. Ale nerad tím směrem koukám. Jako všichni ve Městě. Věže jsou kolos, sahající kilometr a půl nad zem. Tedy, tak vysoká je jen centrální věž. Kolem ni je šest vysokých pouze kilometr a nějaké drobné. Prý se někdo z města kdysi dostal až nahoru, ale nevěřím tomu. Podle mě to nejde. Z hladkých, černých, pohyblivými pancíři pokrytých monolitů sálá chlad. Uvnitř prý žijí lidé. Ale mě osobně se tomu nechce moc věřit. Projdu do chodby a zamířím k rohu, kde jsme do stropu vymlátili otvor a vybavili ho žebříkem. Je z lidských stehenních kostí a musím říct, že když po něm lezu, myslím na bývalé majitele těchto femurů. Nikoho z nich jsem osobně neznal, kosti jsme vytahali z kanálů, ale stejně, občas mám pocit, jako bych při té cestě vzhůru vnímal i jiné, než vlastní myšlenky. Jakmile stojíte na střeše některé z budov, pohledu na věže, stojící v přesném středu Města, se neubráníte. A cítíte se malí. Většina lidí tvrdí, že to tak je schválně, aby se obyčejní lidé dole báli. Strach prý znamená poslušnost. Nemyslím. Já se bojím neustále a nikdy jsem si nevšiml, že bych byl něčemu poslušný. Leckdy se mi ty špatné věci dělaly lépe, právě pro ten strach. Myslím, že ten, kdo to navrhoval, měl nějaký záměr. Uvnitř prý žijí lidé, takže se jich tam musí vlézt velká spousta. A hromady odpadu u jejich pat jsou produktem výrobního procesu, to náhodou poznám. Já myslím, že uvnitř jsou továrny a lidé, kteří je obsluhují. A samozřejmě vládci. A Policie. Věřte mi, že na to velké P tady dole nikdo nezapomíná. Rozhlédnu se opačným směrem, směrem k okraji. A ke Zdi. Ale nevidím ji. Věčné rudé šero a prach, zvířený lidmi, snížil viditelnost na nějaký kilometr, občas dva. To nestačí ani náhodou. Ale mě to teď stačit bude. Podél okraje našeho domu si prohlédnu, co se děje kolem. Odsud je dobrý přehled a kolem okrajů máme nachystané kusy betonu. Z třetího patra je to dost na zabetonování mozku. Svět se s nikým nemazlí. Ale dnes je klid, nikde nikdo. Ani Shikun. Vím, že ho vyhostili z věže, ale nikdy mi o tom neřekl. Ani nemohl, přišel o jazyk. Takže se neptám. Stejně mě to nezajímá, do žádné z Věží se nikdy nepodívám. V dálce něco vidím. Někoho. Podle chůze a zakryté hlavy by to mohl být on. Ale na to, jaké má spoždění, jde pomalu. Bez dalekohledu nic nevidím, ale stejně je daleko. Pokud to není on... Může to být kdokoli. Sice mi trnou nohy, jak mám chuť vyrazit dolů, ale trocha ostražitosti nikdy nikoho nezabila. Tak čekám. Je to čím dál těžší, až mám nakonec jistotu. Je to on. Vyrazím k otvoru, slezu po žebříku, hlavou mi bleskne myšlenka na právě narozené dítě, ještě je od krve a celé modré, v rohu místnosti popadnu pistoli a na cestě ze schodů ji schovám za opasek, přehodím přes ni svetr. Druhé schody a chodba ven. Shikun je dvacet metrů od domu, když mě spatří, usměje se a padne na tvář. Lidé, kteří mu doteď nevěnovali pozornost, instinktivně změní svou trasu, aby se "mrtvole" vyhnuli. Ve tvářích se jim ale nezmění vůbec nic. Projdu mezi nimi a pokleknu k němu. To už se otočil na bok. Úkosem zahlédnu chlápka v kápi do obličeje. Hrobník. Ještě ne, zmetku prokletý, ještě ne. Trvá to jen chvíli, než je Shikun v domě. Je malý a lehký. Navíc lehčí o litr krve, kterou ztratil. Někdo ho jednoduše bodl nožem do zad, ale neobral ho o ty peníze. Shikun možná není silný, rychlý ani odolný, ale myslí mu to. z gest, kterými mi odpovídá, jsem pochopil, že ve věžích pracoval v továrně. A přesně to jsme spolu začali dělat. Ve sklepě máme dílnu a vyrábíme věci. Dva tisíce, o kterých mi nehodlal říct, kam je ukryl před zlodějem, byly právě na splacení souástek, které jsme si museli nechat propašovat z Věže. Tedy, byla to jen jedna součástka. Kdyby nám ten dotyčný nedlužil službičku a pokud by ta součástka nebyla té nejnižší sorty, stálo by to stokrát víc. Bez nadsázky. Shikun omdlel. V duchu jsem se musel poklonit, že až teď. Tihle japonci. Kdyby měli umřít, nejprve splní zadanou práci. Sáhl jsem do ruksaku a vylovil z něj vak s naší medikální zásobou. Jeho ránu tři centimetry pod ledvinou jsem už přestříkal tekutým obvazem, ale na tyhle rány člověk obvykle zemře za týden či dva, až se o svoje přihlásí otrava krve. Takže antibiotika a ještě něco, čemu se říká šíč (málokdo to umí vyslovit) a způsobuje urychlení regenerace buněk. Taky hodně drahé, ale co bych neudělal pro kamaráda. Při myšlence, že místo těch dvou tisíc jsem mohl dát tuhle brašnu a ještě bych dostal na zpět jsem se ani nezadrhl. Ne, že by pro mě člověk nebyl víc, než peníze, ale Shikun byl z nás dvou ten lepší mechanik. Potřeboval jsem ho. Příště vyzvednu zásilku já. Neměl jsem mu dovolit, aby tam šel. Japonci opravdu nejsou oblíbení. Zatímco spal, rozhodl jsem se rovnou odnést ty peníze, kam bylo třeba. Nebylo to daleko, hlavní ulicí a na dvanácté zahnout do úzké ulice, pár kroků a už mi cestu zastoupí doteď nehybně ležící žebrák. Na žebráka je ale dobře ozbrojen, krátký samopal MP7 s krátkým zásobníkem se mu houpe tak, aby nebyl vidět zezhora. "Jdu za Matrixem, splátka úvěru" řeknu a bezdomovec mě přejede pohledem. Vím, že o mojí pistoli věděl, sotva jsem vstoupil do uličky. Má na to smysl, nikdo neví, jak to dělá. Nicméně mi ji nevzal. Proč taky. Věděl taky, že mám jen zásobník ve zbrani a v něm šest nábojů. Víc jich nemám. S tím moc škody nenadělám. A pak, znal mě. V domě Matrixova gangu pašeráků to vypadalo jako vždy. Stěny nebyly vidět pod množstvím věcí, ale já vím, že to opravdu cenné se tady jen zaeviduje. A pak šup na místo, o kom nemá nikdo ani ponětí. Po schodech nahoru, a ještě jednou. V jeho pracovně je prázdno, je tady jen stůl, dvě židle a kartoteční skříň. Matrix sedí na stole, na něm sedí číňanka a jsou v nejlepším. Pokud to číňanka nehraje, napadne mě nevhodně. Matrix si mě nevšimne, čínská dívka (děvka?) ano. Prst před pusu, chápavě přikývne. Odstoupím zpět do chodby a očima se střetnu s mužem, o kterém vím, že je Matrixův poradce, zástupce, účetní a tak dále. Tázavě nadzdvihnu obočí. "Už dvakrát se ho pokusila zabít děvka" prozradí šeptem. Přikývnu a náš nadějný rozhovor skončí. Za chvíli skončí i Matrix. Buď se neudělal, nebo nepokládal za nutné dávat to světu najevo nějakým hlasovým výstupem. Když se kolem mě prosmýkne polonahá kurtizána, napočítám do sedmi a vstoupím. Matrix tak má čas, aby schoval přirození do temnot kalhot. "Neseš?" zeptá se a ukáže prstem na židli. Přikývnu, sednu si. Bílého fleku v rohu stolu si nevšímám. Párkrát jsem sex zažil a jeho následky znám. Svazek bankovek položím na stůl. Matrix je sebere a přes moje rameno je hodí svému zástupci. "Musím říct, že ten systém triangulátorů funguje skvěle. A jak se vám jinak daří, pánové?" zeptá se konverzačně. Je to starší, černovlasý muž, na hlavě ježek, výrazné čelo, dlouhý krk a bledé tělo. Rodilý evropan, ale komu na tom záleží. "Shikuna dneska někdo napadl. Asi kvůli těm penězům. Přežije to, doufám, ale..." "...těžko nám řekne, kdo to byl." Matrix si protáhne záda, zakřupe to. "Tak nějak. Ale to se tebe netýká, ne?" zeptám se nevinně. Napadlo mě to jen okrajem vědomí, ale co když někdo ví, že Matrixovi dodávám techniku, aby mu jeho kšefty šlapaly? Konkurence v ruské nebo čínské čtvrti? Možná, peníze Shikun vyzvedával v čínské. Proto tam taky chtěl jít, prý se mezi číňany ztratí. "Ne, nejspíš ne. Ještě něco? Obědnávka?" "Ani ne, ale ozvu se. Musím zpátky, zjistit, jak na tom je." Za chvíli jsem doma. Koutkem oka ale zachytím pohyb v uličce a dívám se tím směrem. Postava v kápi zaleze za roh. Je to ten samý hrobník. Za rohem vidím, jak otevírá poklop kanalizace. Shikun sedí opřený o zeď, doširoka otevřené oči a ruce křečovitě zaťaté. Je mrtvý, to vidím i z dálky. "Počkej" řeknu. S hrobníkem se prý nemá člověk bavit, protože hrobník si ho pak zapamatuje a příjde si pro něj. "Chci se na něj podívat" pokračuju a hrobník mi kývne. Sálá z něj ten samý chlad jako z věží a když stojí, jsou naprosto tiší. Když jsem kolem prošel, zachytil jsem jeho tvář. Byla bílá jako křída a oči měl studené jako dva kusy tuhého hélia. Shikunovi někdo otevřel břicho a hruď. Nejspíš nožem. Asi si chtěl být jist, že to tentokrát výjde. Nebo si všiml, čím jsem ho léčil a došlo mu, že malé zranění by se mohlo zacelit. Srdce bylo přepůlené na dvě poloviny. To žádná droga nenapraví. A asi ani magie. "Můžeš" řeknu a odstoupím. Hrobník tělo vezme a stáhne do antracitově temné tmy v otvoru do kanalizace. Ozve se tupá rána, asi jako když vám na zem upadne kus těsta. Hrobník rutinovaně poklop nasadí na otvor a odchází pryč. A já se cítím trochu nesvůj. Dům prohledali od sklepa po střechu. V dílně nic neudělali, ale bez Shikuna možná nepokryju náklady. Ať tak nebo tak, stejně mě nejspíš brzy někdo oddělá. Ale pokud ne... Opět stojím ve sklepě před stolem, na kterém jsme rýsovali naše koncepty. Teď je prázdný. Dívám se na něj a přemýšlím. V přemýšlení mi pomáhá flaška něčeho, čemu se sice říká alkohol, ale kromě účinků s tím nemá moc společného. První myšlenka, zda mi bude Chikun chybět. Docela ano, už jen proto, že ve Městě je japonec skutečná rarita. Navíc byl mnohem lepší mechanik. Takže ano, bude mi chybět. Druhá myšlenka, je třeba začít něco dělat. Ale nejprve dopiju tuhle lahev. Pak se mi vybaví náš žebřík a vzpomenu si na Shikuna. Mohla to být i jeho stehenní kost. U západní brány jsou prý nepohřbené kosti, které kvílí s větrem a šeptají těm, kdo se přiblíží. Hned zítra ty kosti vrátím. A to je moje poslední myšlenka. Než mě alkohol uspí a čepel zabijáka odešle do temnot. Kdybych otevřel oči a spatřil jeho tvář, zjistil bych, že ji znám. A nepřekvapilo by mě to.